Dánsko

Bylo pondělí 1.10.2007 a pro naši školu nastal velký dlouho očekávaný den. V 11:00 jsme měli sraz, na který se všichni kupodivu dostali celkem přesně. Všichni plni očekávání, natěšení na nové zážitky.
Před dvanáctou přijel z dalekých Králík obláčkově modrý autobus, který již na první pohled vypadal dosti zkušeně,s neméně zkušenými řidiči (k našemu překvapení to však nebyl Karel a Karel, nýbrž Míra a Míra).
Na věži odbíjelo 12 a všechna 4 kola se dala do pohybu. Vyjeli jsme na minutu přesně. Ano, chvilku trvalo, nežli jsme se vymotali z Hradce, vše však dobře dopadlo a dálnice nás dovedla přes Poděbrady až do matičky Prahy, kterou jsme nenápadně projeli, Dál následoval jen kraj v okolí Ústí nad Labem lemovaný malebnými vinicemi a továrními komíny a už nám mávali Němečtí celníci (k našemu údivu po nás nechtěli ani průkazy). Najeli jsme na Německé dálnice. Ty jsou známé především svojí jednotvárností, neomezenou rychlosí a Kobrou 11. Všeho jsme si užili vrchovatě. Cestou, bez jediné zatáčky, nás předjelo nespočet aut, která se jen mihla a zmizela nenávratně v dálce na obzoru. Projeli jsme okolo Drážďan, Berlína i Hamburku neustále pronásledováni větrnými elektrárnami, které se s padající tmou měnily jen v pulzující pole červených světlušek.
A my? Nechyběl zábavně poučný program paní profesorky Schejbalové a Rybové o Dánsku, Kodani a jejich zajímavostech abychom před Dánama nevypadali jako "telata". Nakonec, přes protesty většiny autobusu, bylo vše doplněno menší lekcí zpěvu. P.Schejbalová, zesílená palubním mikrofonem předzpívávala a hrála na kytaru. Za odměnu nám byli puštěni Účastníci zájezdu a RRR, které nás povětšinou kvalitně uspalo.

utery

Probudili jsme se kdesi na dálničním odpočívadle. Čisté, zato gratis záchody, společně s nám neznámými písmenky napověděli, že jsme v DÁNSKU. Ano, cíl naší cesty je na dosah ruky. Vyhrnuli jsme se z autobusu povětšinou rozlámaní z noční sedadlové gymnastiky. Nejlápe to vyřešili Lukáš s Tomášem, kteří si lehli do uličky...
Kodaň, hlavní metropole Dánska, plná zeleně a typických cihlových domů nás přivítala s otevřenou náručí. Jeho pověstná pohoda dýchá z každáho koutu, z každého člověka. Za celou dobu jsme neviděli jediného řidiče troubit, všichni se tu respektují atd.. Většina lidí tu jezdí na kolech podobných našim ukrajinám, které jsou však nové, nebo alespoň krásně udržované. V ČR nepotkáte tolik ůprav jízdního kola jako tady. Celkem často jsou k vidění nákladní šlapací tříkolky, ve kterých se, mimo nákladu, vozí i malé děti, které se smějí na svět okolo, zatím co rodiče šlapou. Kam se člověk podívá, jsou kola. Všemu navíc nahrává snad dokonalá síť cyklostezek.
Po osmé hodině jsme zastavili u školy, jejíž jméno si zapamatují jen ti lepší z nás,ale nevysloví ho pořádně nikdo,a z jejíž oken nám hnedle mávaly, na dánské poměry, hezké studentky. Kastanievej efterschole i všichni uvnitř pro nás byli pro nás zmenšeným modelem samotné Kodaně. Cihlová budova plná lidiček různých ras i myšlenkových směrů (převážně ale punkáčů) dýchala pohodovým duchem spíše letního tábora, nežli vzdělávacího ústavu.
Během hodiny jsme si odložili zavazadla do jakési tělocvičny (v které bylo mimojiné i promítací plátno a menší klavír, který nenechal některé, především ale Sabrinu a Kapliho , chaldnými, což překvapilo především p.Rybovou).
Za krásami Kodaně jsme vyrazili, když na palubních hodinách svítilo 10. Autobus nás přiblížil k centru a vyrazili jsme do ulic.
Společně jsme došli až na Radhuspladsen, kde se oddělila men ší skupina průzkumníků vedená p. Schejbalovou, aby našla infocentrum, kde se dají vzít ZADARMO mapy města. Po chviličce jsme ho našli. Po našem náletu jich zde však moc nezbylo (no, neber to, když je to zdarma).
Ani zbytek zájezdu se však nenudil. Zapojili se do začínající demonstrace. Aniž by kdokoliv tušil proč se demonstruje, Někteří vyfasovali žluté transparenty se kterými si počínali nanejvýš zkušeně.
Dostali jsme na 3 hodiny rozchod, přičemž se snad všichni vydali vycházkovou trasou (tečkami značenou v turistické mapě) k Malé mořské víle, snad nejznámějšímu znaku tohoto města. Každý měl tedy dostatek času zaměřit se, na co chtěl. Každého suchozemce zaujalo moře, které, jak ti odvážnější zjistili, je méně slané, zato studenější než pro většinu z nás známý Jadran.
Na rozdíl od naší MHD jsou místní autobusy žluté, některé i dvojpatrové. Pár linek nahrazují lodě. Dokonce je tu možnost pujčit si zdarma kolo (funguje to podobně jako s nákupním košíkem v obchodě - zastrčíte 20 krone a mužete jezdit.
Na místě srazu jsme byli skoro všichni včas. Někteří si dokonce všimli projíždějící královské kolony a po menším občerstvení, povětšinou ještě z maminčiny kuchyně jsme vykročili směr Christiania. Unikátnímu hippes townu, největšímu squotu v Dánsku s vlastní samosprávou, kde je z každé strany cítit vůně kouzelých bylin. Po nedlouhé cestě jsme stáli před branou do jiného světa, kde jsme dostali opět rozchod (tentokrát jen hodinu) a menší kázání o školním řádu (respektive připomenutí, že i zde stále platí). Vstoupili jsme. Všudy přítomná špína a zákazy focení však valnou většinu odradily. Jen ti nejotrlejší sebrali odvahu aby prošli i odlehlejší zákoutí těchto bývalých kasáren. Odměnou nám byly barevné domky a přívětivé miniaturní obchůdky s exotickým zbožím z celého světa.
Vcelku utrmácení jsme došli do naší provizorní noclehárny, kde se na nás již těšila místní děvčata, se kterými jsme vydrželi v družném rozhovoru skoro až do večerky. Nejeden z nás se přesvědčil, že dánský přízvuk angličtiny je opravdu sexy.


středa
Ráno nás pošimralo severské sluníčko pod nosem a my vylezli ze spacáků do růžova vyspaní. Po vydatné zdravé snídani, kterou nám připravily místní studentky švédským způsobem, jsme se sbalili a opět vyrazili směr centrum. Dnes bylo na programu národní museum. Gigantický labirint s obrovskýmy etnografickýmy a historickýmy exponáty od starověkého Egypta a antiky přes Vikingskou a Laponskou kulturu až po dnešní Dánsko. Bohužel jsme neměli dostatek času a vše jsme museli doslova proběhnou.
O půl dvanácté jsme měli sraz na nám již známém Radhuspadsen (ke zklamání některých jedinců se tu však nekonala žádná demonstrace) a opět do autobusu a hurááá směr Rejsby, stačilo jen vydržet cca 4 hodiny jízdy autobusem a překonat 2 mosty přes moře (Kodaň leží na na ostrově Saeland a v cestě je ještě ostrov Fin), ktére byly pro nás suchozemce obrovskou atrakcí.
Do Rejsby jsme dorazili okolo 17:00, akorát k večeři (připravené,jak jinak,nežli na š. stolech), následovalo menší seznámení s dánským školním systámem (které, k našemu překvapení, vedl všem sympatický Čechodán Marcel), komentované provedení školou a rozdělení do do spacích skupin (část spala s Dány v nevelkých komůrkách a domcích, zbytek pak v Luxemburku-momentálně nepoužívané učebně). Před spaním jsme si zahráli ještě mezinárodní utkání ve fotbalu (Marcel hrál za ČR) a hurá na kutě.

čtvrtek
Probudili jsme se do Skandinávsky deštivého rána (a pak, že nazaprší a ono zatím ch.... a ch....) a po klasickém ranním koloběhu jsme šli místním studentům ukázat, jak to chodí u nás. Perezentace o Praze,filmech, nebo pivu opravdu zaujaly nejen studenty a učitele, ale i novináře místních novin, který si návštěvu exotických cizinců nemohl nechat ujít a ošidit tak svůj plátek o kvalitní rozhovor s P.Schejbalovou a hrstkou vyvolených. Po vydatném obědě, národním jídle (něco jako sekaná s vařenými bramborami dušenou zeleninou a hnědou omáčkou), jsme vyrazili po stopách Vikingů do nedalekého Ribe (nejstaršího města ve Skandinavii). Po procházce rozlehlou pěší zónou plnou křivolakých uliček a ještě křivějších domů jsme se pod vedením Gordna vydali do místního vikingského muzea, kde jsme se mimojiné dozvěděli, že rohy na helmách těchto válečníků jsou jen Hoolivůdským výmyslem. Dál byla na programu komentovaná prohlídka města pod vedením místního ponocného, která se kvůli nepříznivému počasí stáhla na menší přednášku o historii a komentovanou prohlídku místní katedrály.
Na večerní program byla naplánována hodina tance, takové místní taneční (narozdíl od nás je mají v rámci školy). Pravda, od nás se jí neůčastnili všichni, ale kdo tam byl, určitě nelitoval.

pátek
Čas je neůprosný, letí jako střela a už je tu pátek. Zvláště naši kouřomilci to vidí na stenčujících se zásobách cigaret. Dnes je na programu stotísícové město Esbjerg a jeho průmka (prý něco jako ta naše, až na to, že ma byt o něco větší, dokonce snad i jedna z největších v dánsku).
Ptože jme měli ještě hodně času, autobus nás vyhodil na pěší zóně, abychom ukojili svoji nakupovací mánii. Oproti Ribe jsou však všechny domy rovné a moderní, ale nedá se tu v nich toho moc koupit.
Po krátkém přejezdujsme jsme zastavili u moderní budovy, která z venčí trochu připomínala křížence mezi naší školou a hypertescem. Obrovský komplex budov, který, jak nam řekl Gordon, je místní střední odborná škola. Hned u vstupu se nás ujal pán, který připomínal průvodce z vikingského muzea, a který nás provedl celou obří školou. Dozvěděli jseme se od něj, že tu můžeme potkat studenty od našeho věku až po 40 let, kteří se mohou učit v 80 různých oborech od kadeřnice přes tesaře a těžaře ropy až po opraváře lodních motorů. To vše ve velkoryse prostorných dílnách a učebnách. Co se však strojů a elektroniky týče na tom nejsme o moc hůře. Až na jediné, což je v našich podmínkách docela slušné sci-fi, že studenti při nástupu do školy dostanou svůj vlastní počítač, který pak po celou dobu studia používají.
Další zastávka byla naplánována v mořském muzeu, V akvariu jsme si mohli pohladit například platýze nebo rejnoka, kouknout na skotačící tuleně, nebo prolézt starou loď.
Třešničkou na dortu pro nás byla procházka po písečné pláži a skupinové foto pod obřími bílými sochami čtyř mužů.
Návštěvu Esbjergu jsme zakončili v místním aquaparku (podle Gordona nejlepším v regionu a podle mnohých dosti podobném tomu našemu). Technické tipy zaujalo posunovací dno jednoho z bazénů, ty odvážnější pak vcelku vysoká skokanská věž.
Po návratu do naší výchozí základny nás čekalo milé překvapení. Přijeli naši přátelé z minulého roku a po večeři se stalo to, co muselo přijít, na co jsme se dlouho předtím připravovali - zpěv. Nejdříve zazpívali několik písniček naši hostitelé (zde je naprosto normální, že se ráno ve škole zpívá), a my se dokonce i na některé šlágry přidali, ale pak to přišlo, přišla řada na nás. Postavili jsme se, paní profesorka vzala do ruky kytaru a......
spustil snad největší a nejlepší sbor v dějinách naší školy. Pravda, neučastnili se ho všichni (zvláště naše něžnější účastnice chyběly), ale ti co sebrali tu odvahu, zpívali jako o závod (kam se hrabou Alexandrovci). Důstojným zakončením pak bylo vzájemné přezpívání národních himen, které náš sbor nakonec vylepšil bojovným pokřikem:" Kdo neskáče není Čech!", který dány naprosto odzbrojil a v odvetném volejbalové utkání, ve kterém, pokud je mi známo, nebylo poražených, ale všichni vyšli jako vítězové.
Nakonec jsme udělali vzájemné promítání fotek z loňska i letoška a to byla taková hezká tečka za tím naším programem.

sobota
A je to tu, poslední den, den odjezdu, sobota. Tentokrát jsme měli snídani až o 10 (včera byla prodloužená večerka až do půlnoci), ale protože jsme ranní ptáčata, stihli jsme si povětšinou zabalit věci a dát si je do autobusu. Loučení pak bylo opradu dlouhé, ale všichni se statečně drželi a nepadla ani jedna slza.
Cetou jsme se ještě stavili na ostrůvku Romo, oblíbeném letovisku cca 50 km od hranic, kde jsou velice dlouhé písečné pláže s výhledem na oceán (o ten jsme byli ochuzeni, protože byla mlha, že by se dala krájet). Někteří otužilci si to však, k obdivu našich i místních, vynahradili koupelí ve zpěněných vlnách (pro představu: vzduch měl cca 15°C a voda tak 2cm, navíc foukalo a byla již zmiňovaná mlha).
Ještě utratit přebytečné dánské krone a trdá domů.
03.10.2007 22:01:05 | Autor: Králikozajíc | stálý odkaz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se